Leden 2012

After the Rain

22. ledna 2012 v 2:53 | Lenna Wolf |  A bit of graphic
Banner pro novou povídečku, jednodílečku :D, nevyšla jsem ze cviku, že joooo?! :D
Btw. Montáž mi povolila použít sama velká Aliss-R-Aleman ;)


xP Bafff!

20. ledna 2012 v 10:10 | Lenna Wolf |  >Hemzovníček<
Jsem tu jen na skok, chci se zeptat jak se mate. Ja sedim v praci, mam tu hafo prace a ze by se mi do neceho chtelo se rict neda a tak ukladam Persona, abyste meli co cist. Mam tu sileny prace, musim predelat jeden katalog v InDesignu a pak tu mam nejaky zasilky na odeslani a ja se v tom vuuuuubec nevyznam, pak mam udelat nejaky boxy s katalogy a proste je to dneska takove liny ale pri tom mam hodne prace.
Priznavam bez muceni, ze moje pracovni moralka je dneska abslutne katastrofalni!

No, ale musim se vam pochlubit se svym prvnm velkym kariernim uspechem, muj sef me konecne nechal udelat jeden katalog a slibil mi, ze pujde moje prace do tisku. (Dale pod perexem)

Blog...

15. ledna 2012 v 0:10 | Lenna Wolf |  >Hemzovníček<
... v novém oblečku!

Musím přiznat, že tentokrát design není z mojí dílny, ale je z dílny Petišky, měla se mnou docela dost práce, protože co se designů týká jsem velmi náročná a o to víc, když jej tvoří někdo jiný.

S designem jsem absolutně nejspokojenější, je to design, který s TH nemá nic společného, ale má strašně moc společného se mnou.

Moc o tom nemluvím, ale absolutně zbožňuju anime Loveless, pokud byste někdo měl zájem, rozhodně doporučuji to shlédnout. je to to nejkrásnější Yaoi, které jsem kdy v životě viděla.

Ten blonďatý chlapec na designu... je to koketka mého života. Kdo si už přečetl první díl povídky Identity, ví, že v povídce se objevuje jistý chlapec jménem Matěj. Jméno této postavě dala Syhrael, kterou jsem poprosila, díky jejímu úžasnému citu na neobvyklá jména. Po přečtení povídky Myrtilles jsem sama sebe vzhlédla v jisté postavě a proto jsem Syhy poprosila o pojmenování hlavní postavy této povídky.
Takže tímto se seznamte s Matýskem. :)

Ty koketky v menu jsou prostě jen koketky, který se mi hrozně líbí a prostě mě učarovali <3

Tak a já končím, musím naházet sestře do Iphone nějaký věci a ona to neumí :D

Mějte se smějte se :)

Lenna Wolf

Identity 1.

7. ledna 2012 v 11:10 | Lenna Wolf |  Identity
Ráda bych vám představila novou povídku. Jmenuje se Identity kvůli svému obsahu. Nevím, co bych k jejímu ději mohla říct, snad jen, že ze začátku to možná nebudete tak docela chápat, že to nebude tak úplně logické. to nevadí, já jsem chtěla dát povídce ze začátku pořádně tajemný nádech a myslím, že příští díl vám to už dojde, jak to celé bude psáno.
K ději snad opravdu nemám co řít, chci, abyste si na to udělali svůj vlastní názor, mysleli si o tom své, ale ráda bych ty vaše názory viděla v komentářích.
Nejedná se o twincest a také žádná velká spojitost tam s TH není, tedy je, docela důležitá pro děj povídky, ale nepohybujeme se přímo mezi nimi, jestli chápete, jak to myslím. Jsou pro povídku důležití ale osobního kontaktu tam je minimálně, téměř vůbec.
Poslední věc, kterou bych dodala, tato povídka je pravdivá. První díl možná né tolik, ten je z velmi blízké budoucnosti, jinak vše další kromě "povídkové přítomnosti" je pravda a nic než pravda. Tohle celé se stalo, nebudu říkat komu, ale je to příběh, který dokáže šokovat.
To je asi vše, nevím, v jakém termínu budu dávat povídku na blog, ráda bych jednou týdně, ale ještě nevím, podle času a učení.

Přeji hezkou zábavu.
Lenna



"Opravdu to musí být? Nemyslím, že na to chci vzpomínat." Klopil obličej do zeme a rozhodně se mu nechtělo k tomu, k čemu ho nutila žena se zrzavými krátkými vlasy.

"Jsi tu, abych ti pomohla." Řekla velmi vlídně a všimla si, jak se chlapec zašklebil.

"Jak mi chcete pomoct? Mám Danielu, když potřebuji pomoc." Skoro až zašeptal a dlaní pravě ruky si přejížděl po levé paži, pod šedivou, velmi vytahanou mikinou se schovávalo něco, co by né každý člověk pochopil.

"Daniela už neví, jak ti má pomoc a..."
"Ale já o tom nechci mluvit. A už vůbec o tom nechci mluvit s vámi." Vyjekl blonďatý chlapec.
"Když o tom nechceš mluvit, napiš to." Řekla klidně doktorka a sundala si své hranaté brýle. Měla příjemné a velmi dobrácké modré oči a přijemný usměv. Uklidňoval.

"Jak jako 'napiš to'?" podivil se vyzáblí blonďáček.

"Já nevím, napiš to... třeba jako povídku, román, úvahu, cokoliv chceš. Je to na tobě. Ostatně, slyšela jsem, že povídky píšeš." Odpověděla opět velmi klidně.
"Jo, píšu, ale tohle s tím němá co společného."
"Jsi si tím úplně jistý?" mrkla na něj doktorka Bonfadiniová a zapsala si jeho úkol do svých desek. "Do té doby máš od sezení volno, přijď, až to budeš mít napsané, ale napiš to, budu volat Daniele nebo Gabrielovi, aby ti ten úkol zkontrolovali, zda přibývá. Né, obsah, tohle bude úplně mezi námi, ale chci, aby kontrolovali, kolik stránek nebo odstavců přibylo, okay?" usmála se. Měla velmi příjemný a jednoduchý slovník. Nikdy se nestalo, že by jí blonďatý klučina nerozumněl.

"Dobře, paní Bonfadini. V tom případě, zavolám vám, až to budu mít napsat." Řekl a v tom si uvědomil svou chybu. Zrudnul až za ušima a s omluvami rychle svůj přeřek opravil. Doktorka jej pohladila v blonďaté kštici a pustila jej domů se slovy, že kdyby něco potřeboval, má zavolat. Doufala, že přinese svůj domací úkol.

O.o

Matěj se loudal domů, cesta vlakem jej úplně vyčerpala a on šel z nádraží do svého bytu. Alespoň, že mu tohle sezení nestrhli z dovolené.

Kopal do kamínku, ruce v kapsách utlých kalhot a hlavu mezi rameny. Byl to zvláštní chlapec, který nevěděl, co má dělat. Procházel okolo velkého tetovacího salonu a prohlédl si jeho výlohy s velkým respektem, úctou a snad i láskou. Miloval tyhle věci.

Když přišel domů, zjistil, že si vlastně celý den v práci brát nemusel. Bylo sotva před obědem, sezení proběhlo mnohem rychleji, než si myslel.
Zapnul tedy počítač a otevřel word. Úkol doktorky Bonfadini byl velmi... velmi zajímavý a byl to vodvaz, výzva. Vždycky se z toho chtěl vypsat ale nenašel odvahu, aby to uskutečnil. Před pár měsíci si s touto myšlenkou pohrával, to ano. Před pár měsíci... přišlo mu to jako roky.

Koukal na prázdnou stránku a začal vzpomínat. Jak to vlastně tenkrát začalo. Kdy si začal uvědomovat, že není štastný. Jeho vzpomínky zabloudili až do let, kdy mu byli tři roky byli to útržky, ale útržky, které zapomenout nedokázal. Měl opravdu hlubokou paměť, až přes příliž dobrou paměť. Možná proto na jeho duši bylo tolik jizev, nezapomínal.


*

"Medý." Zaštkala Jarmila. Žena s krátkými stříbrnými vlasy, velkými brýlemi a přísným pohledem. Matěj si moc nepamatoval, ale věděl, že tenkrát to bylo velmi smutné. Pamatoval si i jak scházel ze schodů a ja se jeho děda Medard nechtěl probudit. Pak ho ale něcí ruce odtáhli z pokoje. I tohle si pamatoval.
Jeho babička seděla na židly a v ruce měla něco, co malému sotva čtyřletému Matějovi přišlo jako odporný spálený hrnec od zelňačky. Nevěděl, co to je, nevěděl, proč to babi objímá, ale věděl, že to má něco společného s dědou Medým a tak s tím, proč tu teď není. Jarmila s černou nádobou začala houpat ze strany na stranu a nahlas štkala. Tekly jí slzy jako hrachy.
Matěj si uvědomil, co to je. Otočil se k babičce zády a sledoval poklidně tekoucí Berounku, jak si teče svým korytem. Nedávno tu byli záplavy. Děda doslova jejich chatu, kde bydleli zachránil. Už nevěděl jak, ale věděl, že to bylo úžasné a že mu s tím 'pomáhal'.
V očích ho začali pálit slzy. Děda Medý se už nevrátí. Tak jako maminka. Jeho maličkým srdíčkem se rozlila šílená bolest. Očička se mu zalila slzami. Jeho maminka ho tu nechala. Proč? To byl tak zlé dítě? Možná to zní neuvěřitelně, ale i tohle si malý Matěj pamatoval. Ten pocit, kdy si přál protáhnout se skrz zábradlí a utéct k mamince. Tohle si přál.
Matěj hlasitě zavzlikal a Jarmila tu hnusnou nadobu, kde nejspíš ležel děda Medard položila na dno skříně. Měla tam i maminku a dokonce i Matějova tátu. Klára už jak dlouho slibovala, že si pro urnu svého otce přijede, že se přijede podívat na malého Matěje spolu i se svým synem Lucienem. Cosi o Kláře a Lucienovi zabrblala a Matějovi ne a né dojít, kdo to vlastně je. Věděl, že to je někdo, koho má rád, ale nemohl si vzpomenout kdo.

"Neřvi Matěji, nemáš proč." Zaprskala Jarmila a Matěj si pak jen pamatoval, že v tu chvíli mu začalo peklo.