Prosinec 2011

Imperio! (2/2)

31. prosince 2011 v 17:00 | Lenna Wolf |  Oneshoot stories
autor: Lenna W.K.T. & PeTiŠka



Tom se zastavil uprostřed kroku. Mozek se usilovně snažil ovládnout své tělo. Jenže bez úspěchu. Jeho svaly byly zablokované a dělaly si, co chtěly, byl jako v křeči, i když ho to fyzicky nebolelo. Spíš ho pohltila zoufalost.
Otočil se a mátožně se blížil ke svému bratrovi, a když byl u něj, zlostně se mu podíval do očí.


"Ne, my dva už nejsme rodina." Zasyčel, ale Bill opět nabyl ztraceného klidu a chladu. Vůbec nevnímal Tomova slova. Pokynul hůlkou a Tomovy ruce samy od sebe vzaly jeho knoflíky od košile a začal si je rozepínat. Bill si skousnul ret.
Když měl Tom košili rozepnutou, přiblížil se k němu a sladce zašveholil.


"A teď chci, aby ses dotýkal mne."


"To má znamenat zase co, sakra!" vzteknul se Tom a vnímal bratrovy chladné ruce, které neváhaly hned dotknout se Tomovy hrudi. Chladné ruce, ale ne chladnější než on, pomyslel si Tom v duchu. Bill rozrušeně zamlaskal a nechal spadnout košili úplně na zem. Trochu poodstoupil a prohlídnul si bratrovu celkem vypracovanou hruď.


"To není špatné." Usmál se pro sebe spokojeně. Zastrčil hůlku prozatím za opasek kalhot, uměl ovládat kouzla i podle mysli - jejich malý rodinný talent, málokdo z kouzelníků to dokázal. Tom pro něj nemohl být hrozbou, měl ho pod svou kontrolou.

Imperio! (1/2)

30. prosince 2011 v 15:00 | Lenna Wolf |  Oneshoot stories
autor: Lenna W.K.T. & PeTiŠka

"Co máme teď za hodinu?" protáhnul vyčerpaně Tom a posadil se na blízký strom na bradavických pozemcích. Zaklonil hlavu a opřel se o mohutný kmen. Byla teprve půlka jara a teploty se šplhaly snad do rekordních výšin. V tu chvíli nesnášel jejich školní uniformy, které se skládaly ze svetru a hábitu.
Andreas, jeho blonďatý, nejlepší kamarád, se uvelebil vedle něj a snažil se ve vzduchu marně vyčarovat něco jako vějíř. Vzdal to po desátém pokusu a povolil svoji červeno-zlatou kravatu, Tom jej napodobil.
"Lektvary." Odpověděl s nechutí a přivřel oči. Tom protočil očima, ani se nemusel ptát s kým, protože jejich rozvrh byl velice obdobný se zmijozelskýma. Odjakživa je známo, že se tyhle dvě skupiny nemají v lásce. A hlavně, Zmijozel vlastnil taky kdysi jeho druhou půlku. Billa.


Když přijeli první rok do Bradavic, byli si více než jistí, že je klobouk pošle do stejné koleje, proto nadšeně plánovali, jak budou zkoumat společně každé zákoutí hradu, společně se učit a zkoušet na sobě nejrůznější kouzla. Jenže osud tomu chtěl jinak a nikdo nepochopil proč. Tomův úsměv se šířil, když odcházel do Nebelvíru, ale okamžitě zmizel, když následovně Bill byl poslán do koleje jejich největších rivalů - do Zmijozelu. První dny to nesli oba dost těžce, po nocích jejich polštáře musely snášet potoky slz. Ale pak se věci začaly měnit. Bill se začal měnit - Zmijozel ho začal měnit. Jako by pomalu na Toma zapomínal, stal se z něj arogantní, namyšlený sobec, který si uměl z podřadných jen utahovat a povyšovat se nad nimi. Samozřejmě hlavně k nebelvírským, Tom nebyl výjimkou. Rastovi to bylo tolik líto, ale nedal to najevo, snažil se jen odsekávat nebo bratra ignorovat. I on měl svou hrdost, kterou nechtěl srazit.


"Jsem nadšen." Procedil mezi zuby Tom, Andy přitakal a oba dva zvedli pohled, když uslyšeli hlučnou skupinku kousek od nich, kráčící dovnitř hradu.
"My o vlku a vlk na dohled." Pronesl Andreas a Tom sledoval Billa, jehož hlasitý smích nebyl k přeslechnutí. Povzdychnul si a protočil očima.
Po nějaké chvíli se k nim přiřítila snědá dívka s černými vlasy.
"Dej mi adresu domů, Tome, myslím, ze až skončí škola, tak tvého bratra přijdu umučit k smrti." Vylezla k nim na strom a otevřela si knížku, aby se uklidnila.
Tom se jen zmučeně zatvářil.
"Kdes byla tak dlouho, Rio?"
"A to je pravě ono! Proměňovala jsem Georga zpět na Georga, kdyby mě viděla Mc Gonagallová, dala by mi aspoň sto bodů!" stěžovala si.
"A co provedl Bill Georgovi?" zajímal se Andreas.
"Proměnil ho v opici!" vyjekla Ria vytočeně. "A ta peroxidka Natalie mu ještě pomáhala. Přísahám, že jí příště vyškrábu oči." Zúžila naštvaně oči. Tomovi to bylo líto. Nechápal, co se to s jeho bratrem dělo, ale teď už byl opravdu naštvaný.

Most Wanted 1.-First in the Blacklist 6.

30. prosince 2011 v 10:00 | Lenna Wolf |  Most Wanted I.
autor: Lenna W.K.T. & Mykerina

Šrotuje mi to hlavou. Potřeboval bych si s Tomem projít celé seznamy lidí, kteří jsou u nás v partách. Je to důležité. Alespoň nějaké typy, které přitlačit do rohu a tahat z nich informace. Jenže jestli mě Tom vůbec bude chtít vidět. Jestli se mnou vůbec něco bude chtít řešit.
Seru na to. Je to i jeho parta, a navíc jeho auto, které utrpělo největší škody. Oblíknu se, jen do džínů a uplýho trička. Koženou bundu a sednu na motorku. Nesnáším, když musím jezdit na Ninje mimo závody. Nenávidím to. Nevím proč, ale je to tak.

Jedu nocí, nechávám vítr, aby si hrál s nedopnutou bundou, až nakonec zastavím u Tomových garáží. Venku zrovna stojí štíhlá holčina. Hrabe se v Lambu. Chudák auto, chudák Tom a chudák holka, celá od oleje. To bych se vždycky nasral. Nejde to zpod nehtů pryč.
Dojdu k ní.
"Heh, prosím tě, je Tom tady někde?" radši se jí zeptám. Jo, Tom je suverén, všechno mu patří, ale já pořád respektuji jeho území a soukromí. A navíc, po tomhle incidentu.
"Jo, Tom je u sebe, mám takový pocit, že spí. Chceš s ním mluvit, nebo mám něco vyřídit?" podrbu se na hlavě, co teď?
"No, radši bych s ním mluvil o samotě, chápeš ne? Ohledně toho podrazu."
"Jo, to od tebe bylo pěkně hnusný!" vyjede na mě.
"Tak to prr, slečinko, já za to nemůžu. Málem dostali i mě. Nevěděl jsem o tom, a rozhodně to nebylo plánované."

Ready, Set, Go!!! 2.

29. prosince 2011 v 17:00 | Lenna Wolf |  Ready, set, go!!!
autor: Lenna W.K.T.

Tom se neubránil a hladil Billa po vlasech. Ten se neklidně zavrtěl, a nakonec se otočil k Tomovi a probudil se úplně. Pokusil se o úsměv.
"Přinesl jsem ti jídlo, měl by ses najíst," špitl Tom do ticha. Bill přikývnul. S bolestmi se posadil. Tom ho krmil. Křehké bolavé stvoření s černými vlasy, jemnými rysy a velmi zvláštní povahou, bylo svému staršímu bratrovi nesmírně vděčné. Když Bill dojedl, Tom ho pohladil po bolavé tváři. S prosbou, aby ještě chvilinku počkal vzhůru, odešel s miskou dolů do kuchyně. Přinesl mu led na otoky. Billa to příjemně ochladilo. Rány malinko povolily od bolesti. Tom ještě přinesl Billovi prášek proti bolesti, co dostal od doktora v nemocnici, a nechal Billa spát. Malé černovlasé ptáče mlčky usnulo. Během chvilky sebou ale začalo házet, zdál se mu sen.

*Flashback*
Kopali do mě. To jsem cítil. Prudké, silné a hlavně neutichající návaly bolesti už mě pomalu doháněly k šílenství. Chci umřít než to dále snášet. Mám zavřené oči. Samovolně mi tečou slzy. Opravdu jsem ještě schopný plakat? Tolik to bolí. Pomozte mi sakra někdo…! Prosím, pomozte!
Bolí to. Hlasitě jsem vykřikl, když jsem uslyšel a hlavně ucítil křupnutí v mém těle. Moje břicho dráždí neskutečná bolest. Jak jsem vykřikl, do úst se mi nahrnula krev. Cítil jsem její železnou chuť a její horkost. Z pootevřených úst vytekl čúrek krve. Bože proč já?! V nose mě podráždila vůně krve, spíš její pach, a spolu s pachutí na jazyku ve mně probudila silnou touhu zvracet. Vdechoval jsem prach, mísil se pachem krve. Usazuje se mi na jazyku. Díky tomu, ač jsem měl v puse krev, mi v ústech neuvěřitelně rychle vyschlo. Popravdě… opravdu jsem si po chvíli začal přát, abych byl už po smrti! Totiž už i hlasivky mi vypověděly službu.

Fall into the Hysteria 2.

29. prosince 2011 v 15:00 | Lenna Wolf |  Fall into the Hysteria
autor: Lenna W.K.T. & PeTiŠka





JAKO NA ZAČÁTCÍCH



Bill
"Oh můj bože. Dotýkej se mě." Vydechnu a zaryju mu nechtěně nehty do ramen. Slyším, jak tiše vydechnu, tak s omluvou povolím.
Škubnu sebou lehce, když idylku přeruší rachot v pokoji.
"Kluci jsou tu…" zamumlám a odtáhnu se od něj, očima hledám nějaký ručník. Vždyť jsem si ho sem nesl! Jsem sklerotický, nebo spíš až moc unavený z toho všeho. Kouknu po chvíli na Toma a povzbudivě na něj mrknu. "Noc, Tome, noc…" usměju se, vylezu a nalezený ručník omotám kolem pasu.


Tom
Nádech, výdech. Se smíchem vylezu a natáhnu se pro hotelový ručník. Omotám si ho kolem pasu, taky si svážu dredy a pak se usuším a oblíknu.
"Zdar kluci," pozdravím a zaksichtím se na ně.
"Co se děje?" koukne se na mě Georg.
"Nic se neděje. Jdeme si zapařit. Jako za starých časů," mrknu na něj a jemu spadne držka.
"Billy, už dorazilo jídlo?"


Bill
Přiběhnu k nim už taky oblečený a suším ještě ručníkem vlasy. "Mělo by tu být každou chvíli, říkal jsem na osmou." Zamračím se lehce, ale přesně v tu chvíli zaklepe na dveře někdo. "To bude ono!" vydechnu a otevřu dveře, plný tác jídla, oči mi zazáří. "Oh, perfektní, dovnitř prosím, připište vše na náš účet." Usměju se.


Georg
"Vy jste naprosto zmagořili, jinak si to nedovedu představit." Kouknu na hromadu fast foodu a několik plechovek piva. "Píchli jste si něco?" kouknu na ně podezřele.


Tom
"Proč bychom si měli něco píchat?" Významně se na Billa usměju. "Jen prostě máme chuť řádit. Bille, toho alkoholu je málo, ještě doobjednám, zavolám Sakimu, on nám pro to dojde, jo? Chce to nějakou vodku," vypláznu jazyk.

Vyhled na Puerto Colon 2.

29. prosince 2011 v 10:00 | Lenna Wolf |  Výhled na Puerto Colon
autor: Lenna W.K.T.

Pondělí

3:30... Budík...
"Drž hubu!" brouknul jsem nepříjemně. Rozsvítil jsem světlo a vypnul řinčící telefonní budík. Chvíli jsem pozoroval svoje plakáty na stěnách a stropě. Pak jsem se zaposlouchal. Venku pršelo a né zrovna málo. Líně jsem odhrnul deku, abych okusil chlad, který panuje okolo v pokoji a hlavně venku. Spávám s otevřeným oknem, když je teplo. Jenže teď moc teplo nebylo a to mě probralo. Slezl jsem, ihned zavřel okno a otevřel dveře. Postavil jsem vodu na kafe, mezitím, než se ohřála, jsem si vyčistil zuby. Všechno jako by trvalo roky. Zalít kafe, uklidit kartáček do kufru, notebook také a zapnout žehličku na vlasy. Upíjel jsem kafe, zapálil si cigaretu a ošetřoval pleť tonikem proti akné. Namalovat, vyžehlit vlasy. Obléct. Vše naposledy zkontrolovat a ve čtvrt na pět už jsem seděl v autě. Nekřesťanská doba tohle...

"Bill?? Bill!" někdo do mě hučel. Švára. Otevřel jsem jedno oko.
"Hmm?" já usnul v letadle? Aspoň mi to uteče.
"Do you want some coffee?" optal se mě a já s radostí přijal. Nesnáším tyhle dlouhý lety, zvlášť když nemůžu spát. Nalítal jsem toho tolik, že snad ani pilot letadla tolik nenalítal. Už mě to nudí.
"How long more?"
"Two hours and half." Zaúpěl jsem. To letíme teprve dvě hodiny? Bože, další dvě a půl hodiny bez spánku a cigára v letadle nedám. Přepadá mě nervóza. Aspoň, že děti jsou v klidu. Arianna spí, Vicky si kreslí se ségrou. Pecka. Hned na to, co jsem obhlédl situaci, mi švára podává v červeném cosi něco jako kávu. Smrdí to. Barva... pche, ani nebudu říkat. Vypadá to jako... pardon... sračka. Jo, ředěná sračka. Napiju se, ochutnám a zakuckám se. Podívám se na Giana. On mě počastuje stejně znechuceným pohledem. Nasypu tam cukr a sušenou smetanu, ale stejně to moc nepomůže. Prostě ředěná sračka. Nebo jsem už rozmlsaný jazýček, co se kávy týká, protože Italové fakt kafe umí. Otřepu se. Nikdy nebudu jako Italové, já jsem Němec a tím taky zůstanu. Žádnej podělanej Švýcar... natož Ital. Sklopil jsem oči a pokorně tu nechutnost pil. Prosím, pane, ušetři mě... ať už jsme tam.
"Bille, pojď se projít s Vicky do uličky..." prosím, pane pospěš si, jinak zešílím.

Bloody Brothers 2.

28. prosince 2011 v 17:00 | Lenna Wolf |  Bloody Brothers
autor: Lenna W.K.T. & Mykerina

Once upon a time

*O tři roky později*

(Bill)

Hlad… zavrtává se hluboko do mých útrob. Nejhorší je, že vím, kdo mě dokáže nakrmit. Uspokojit. Nejhorší je, že vím, po kom toužím, a ještě horší je vědět, že ten, po kom toužíte nejvíc, je…. Váš bratr, který je bez smilování. Je jediný, kdo mi dokáže vzdorovat. Pokaždé, když se mi mezi zuby rozlila krev nějaké zvěře, myslel jsem na těch pár kapek, které mě dráždily na jazyku. Omámily všechny moje smysly. V tu chvíli jsem si uvědomil, jak je krásný. Jak je vznešený, voňavý. Celý život jsem byl vychováván v nenávisti k tomu prašivému psovi. O to horší je představa, že právě po něm toužím. Každá buňka v mém těle chce jeho. Jeho krev, horkou a sladkou. Nejhorší je, že když je blízko, tak ztrácím veškeré zbytky sebeovládání.
Za těch pár let jsem poznal, že s Tomem za zády nemám šanci ulovit člověka. Nejde to, pokaždé mě zastaví, ale zároveň pokaždé mi dovolil si líznout alespoň pár kapek. Jenže poslední dobou se mi moc jako člověk neukazuje. Nedovoluje mi se napít, poranit ho, nic. Ví, že mě jeho krev ukojí. Stejně jako vím, že mu voním já, ale nikdy jsem mu nedal čuchnout mojí krve.

Gaga je voayer

28. prosince 2011 v 15:00 | Lenna Wolf |  Oneshoot stories
autor: Lenna W.K.T.

Vždycky jsem si přála napsat slash stylu Billshido nebo Andrease a Billa, víte, co myslím. Nakonec jsem se rozhodla (možná snad jako první z českejch autorů, teda pokud se nemýlím) napsat slash, ale ne klasickej, nýbrž TORG (Tom/Georg)... Pojala jsem to ještě maličko zvláštním způsobem, ale doufám, že se vám to bude líbit stejně jako mně ;)
Chtěla bych to věnovat výhradně a jen Doris, protože se na týhle povídky nemohla dočkat. Její náklonnost ke Georgovi ji zjevně nutila být zvědavá. Tak Dorisko, užívej, neslintej a vy si to užijte taky ;) Komentujte plííííís pa Wolfina xD
5.11.2009- Berlin

"Voou voou, they tell me is beatiful...!" tohle se rozléhalo celým Berlínem, ten den, co se to stalo byl pro ně výjimečný.
Jakmile moderátor oznámil vítěze kategorie "Nejlepší kapela", čtyři mně velmi dobře známí chlapci se rozešli k pódiu. Hopkali štěstím a nadšením. Jejich frontman Bill zářil štěstím, stejně jako jeho bratr Tom. Už od prvního pohledu se mi chlapci zdáli v něčem jiní. Už nelítaly jiskry mezi dvojčaty, ale mezi Tomem a Georgem, což mi přišlo velmi zvláštní.
Šeptali si a chvílema to vypadalo, že se dokonce drží za ruce, ale to byla jen mýlka. Šeptali si, usmívali se na sebe, což nebylo nic zvláštního. O to větší šok pro mě, když jsem byla svědkem toho, co se dělo na afterparty.

Vyhled na Puerto Colon 1.

27. prosince 2011 v 17:00 | Lenna Wolf |  Výhled na Puerto Colon
autor: Lenna W.K.T.
Zdařík Leute... určitě to všichni znáte. To kouzlo přímořských oblastí, prázdniny, slunce... Jo, je to vážně nádhera. S našima pravidelně jezdíme na dovču na Teneriffe, kde se tenhle příběh odehrává. Snažila jsem se to pojmout dost osobně. Což jsem to ve finále pojala, ale to hlavní, ten příběh, ty dny jdoucí za sebou, určité věci se staly mě osobně a některé, bohužel nebo možná bohudík, pouze v mé hlavě. Konkrétně tenhle týden, který popisuju, se stal. Opravdu jsem byla já s dětma na týden úplně sama, jen bohužel žádný zahradník tam nebyl, byla jsem v tom domě fakt sama a někdy to bylo fakt krušný xD
Mno, teď už k příběhu. Jen teda obrázek je tvořený z fotky zahrady u ségřinýho domu. Je to vlastně autentické a ty děti tam okolo jsou právě ty neteřinky, které jsem hlídala... Teda pardon... Bill hlídal xD.
Bill

Léto. Skoro každému se při vyslovení tohohle slova vybaví to samé. Slunce, moře, pláže, dobré jídlo a hlavně... dobrá nálada a odhalená těla. Všichni v plavkách, anebo když už, tak jen kraťasy a tílko. Teplé pláže, slunce laskající vaši kůži až k následnému opálení. Tohle všechno. Také k tomu patří letní lásky a úlety.
A právě mně se tohle přihodilo. A dokonce už na jaře... chcete vědět, co všechno se stalo? Tak se pohodlně usaďte, budu vám to vyprávět.

Asi v půlce dubna, když jsem si začal zvykat, že se do Německa určitě nevrátím a zůstanu tady v téhle švýcarské díře, mi zazvonil telefon a na dotykovém displeji se objevilo: Gábi Schwez... ségra.
"Ano?" špitl jsem unaveně, nepřestávajíc sledovat obrazovku svého laptopu a čekal jsem na odpověď z druhé strany. Přišla velmi záhy.
"Ahoj, Bille, potřebovala bych s tebou o něčem mluvit."
"Mluvíš se mnou..." zahučel jsem unaven vysokou teplotou, která tady kus od moře, kousilínek od Itálie, je naprosto běžná.
"Co je? Zníš sklesle," opětovala mi moje sestra zahučení.
"Nudím se..." řekl jsem popravdě.
"Tak se uč... učení máš dost, i když nechodíš do školy."
"Úkoly mám hotový, slovíčka opsaný, už jen čekám, až ten smraďoch přijde... Mám chuť ho hned ve dveřích omráčit a prošpikovat ho hašlerkama a navonět tak, že to ani voda nikdy nesmeje." Prohlásil jsem otráveně, prohlížejíc si svoje nehty, a při představě další dvouhodinové přítomnosti soukromého učitele na italštinu, který smrdí, jako kdyby v životě neviděl mýdlo a kartáček na zuby, jsem se ošil.

Fall into the Hysteria 1.

27. prosince 2011 v 10:00 | Lenna Wolf |  Fall into the Hysteria
autor: Lenna W.K.T. & PeTiŠka


Takže, máme tu pro vás s Lenn další povídku, tentokrát trošku jiného žánru, který byste možná od nás dvou čekaly (někteří vědí, že naše prozatímní povídky byly úchylnějšího tématu ;D). Tuhle povídku jsme tak trochu obrečely i my dvě a chtěly jsme tím vlastně trochu poukázat na to, jaká musí být kolem slávy kluků hysterie, jaký to musí být nátlak…a možná trochu takové ponaučení. Takže budeme rády za každý koment, ať už kladný, či záporný ;)







ROZHODNUTÍ



Auto zastavilo před luxusním hotelem. Všude halda lidí, fanoušci, křičící jména svých idolů. Doufajíc v jeden jediný pohled. Pak by byli schopní si říct i: "Teď už můžu zemřít." Hysterie v jejich srdcích se stále stupňovala. Byli tak blízko lidem, pro které bije jejich srdce, a teď už to nešlo zastavit.
Slzy z jejich očí, výkřiky z jejich hrdla. Všechno bylo tak automatické. Náhodné, spontánní. Byli příliš blízko na to, aby teď couvli zpět. A ani couvat nechtěli.
Auta, která přivážela kapelu, se najednou zastavila, dav jim nedovolil pokračovat dál. Fanoušci zatarasili cestu vozidlům a kapela se připravovala na rychlý a velmi nebezpečný přesun.
Policie byla bezbranná, ochranka taktéž.
Šéf ochranky proto vystoupil, ale netušil, že tím rozpoutá tlačenici, kde půjde o lidské životy.


Bill
Tolik lidí kolem mě. Jen jsem se vystrašeně podíval na Toma. Pak už mi jen bylo řečeno, ať si držím své věci pevně u těla a byl jsem vytažen z auta. Dav se namáčkl na ochranku a tím pádem i na mě, a mě pohltil strašlivý strach. Očima jsem hledal Toma, ale viděl jsem jen haldu lidí. Ochranku odtáhli a mě natiskli na bok auta. Jejich ruce byly všude. Nemohl jsem dýchat. Jejich prsty škubaly moje vlasy. Nevnímali to, že mi způsobují bolest.
Jejich dlaně zajížděly pod moje tričko, škubaly a způsobovaly mi neuvěřitelně bolestivé šrámy.
"Dost! Nechte mě být!" bylo jen, co jsem dokázal říct. A pak se to všechno seběhlo hrozně rychle.
Prostor.
Možnost dýchat.
Kyslík.
Ruce zmizely.
Sakiho mohutné ruce.
Tiskly si mě.
A já běžel vstříc záchraně.